Zlínský kraj - V lednu přijel do Zlínského kraje na pozvání radního Petra Gazdíka přednášet ředitelům krajských škol profesor Miroslav Bárta, ředitel Českého egyptologického ústavu, světová kapacita svého oboru. Je držitelem prestižních zahraničních ocenění, přednáší na univerzitách, ale také pro nadnárodní firmy či pro americkou armádu. Pro krajský magazín Okno do kraje poskytl rozhovor, který s ním vedla Helena Mráčková.

Pane profesore, dnes jste uznávanou kapacitou v oboru egyptologie, co ve vás probudilo zájem zrovna o tuto civilizaci, čím vás fascinovala?
Já jsem se k ní dostal za trest, protože jsem v páté třídě (a nejen v ní) hrozně zlobil a vyrušoval při vyučování, a tak jsem se musel naučit nějaký dlouhý text o pyramidách v Gize. Při tom mi došlo, že to není úplně blbé. V té době jsem ještě dělal atletiku, ale postupně jsem si začal vyhledávat knížky, tehdy hlavně Vojtěcha Zamarovského. V 80. letech ještě literatury na toto téma mnoho nebylo.

V současné době se hodně věnujete otázkám vývoje a transformace civilizací. Proč se začaly rozpadat ve stadiu, kdy dosáhly vysokého stupně rozvoje? Proč s tou vyspělostí vědy a kultury, nešla ruku v ruce také strategie obrany a sebeobrany?
Já si myslím, že nám není vlastní přemýšlet o zadních vrátkách. Civilizace vždy, když dojde na vrchol své složitosti, do úrovně svého maxima, se začíná hroutit do sebe, protože začíná spotřebovávat více energie, než produkuje. Jako příklad může posloužit tzv. Herakleitův zákon: to, co systém dovede na vrchol, způsobí také nakonec jeho kolaps. Typický je státní aparát, který je ze začátku velmi pozitivní, produktivní a důležitý, a na vrcholu svého rozvoje je tak mocný a složitý, že začíná více energie pohlcovat, než vytvářet a to je vždy začátek konce.

Dokonce jste řekl, že tento zákon způsobil i kolaps ve funkci rodiny – jak?
Funkci rodiny nejvíc ohrozil sociální systém, který je bezpochyby velice důležitý, ale musí být adresný. Pokud se z něho stane plošný nástroj, který neustále bytní ve svém objemu, nakonec ohrožuje samotnou přirozenou podstatu rodiny, respektive má ambici ji nahrazovat. To nemůže nikdy fungovat.

Všechno, co ve svých přednáškách říkáte, obsahuje jasnou informaci, že už teď jsme svědky zániku vlastní civilizace. Opravdu to tak je?
Pozoruji prvky plíživé krize, ale nikomu to nevnucuji. Lidé to moc slyšet nechtějí. Nehodí se to do mainstreamu. Společnost, která kolabuje, si toho vůbec nemusí být vědoma. Ten proces trvá dlouho, ale spouštěčem může být něco docela bezvýznamného. Navíc věřím, že svou budoucnost máme ve svých rukou.

Nehraje svou roli třeba i to, že elity, které se dostanou k moci, propadnou po určité době komplexu jakéhosi sebezbožštění?
To je v historii známé velice dlouho. Čtenáři možná znají slavnou novelu Ladislava Mňačka Jak chutná moc, kde je toto přesně popsáno. Po určité době vlivové elity ztratí kontakt s realitou, uzavřou se do bubliny, a pokud nejsou schopny udržet společenskou smlouvu a postarat se o většinu lidí, zajistit to, aby společnost byla vzájemně prostupná, fungovala v ní komunikace a neděly se tam nějaké extrémní jevy, tak to končí. Společenská smlouva, určitá vize a integrita, je alfou a omegou ve vývoji každé civilizace.

My nemáme tuto vizi či ideál?
Myslím, že ho ztrácíme a že společnost se segmentarizuje do bublin, které jsou založené na nereálných světech sociálních sítí. Ty jsou krátkodobě velice příjemné, ale dlouhodobě jsou zničující stejně jako užívání drog. To, že naše současné elity nejsou schopné společnost sjednotit pro dosažení nějakého cíle, pro udržení určitých hodnot, to je docela alarmující zpráva. Děsivé je i to, že dnes lidé na politiku pohlížejí s opovržením, a věci, které se v politice dějí, nepovažují za důležité.

Jaký vliv na přežití člověka, národa či civilizace má náboženství?
Vždy hrálo zásadní roli, protože nějakým způsobem lidem předkládalo principy chování – viz třeba biblické Desatero. Je velmi důležité mít v sobě nějaký morální imperativ. V současné době je rozšířený fenomén, že všichni máme na všechno právo, to je zničující. Víra nás učí pokoře a sebekázni a také si díky ní uvědomujeme, že máme nejen práva, ale také povinnosti a ty musíme plnit – vůči sobě, vůči svým bližním, vůči komunitě, ve které se pohybujeme, i vůči státu. Stát by se naopak měl starat o potřeby svých občanů.

Tvrdíte, že obrovský počet exekucí u nás je selháním demokracie. V čem?
Stát by měl dbát na to, aby žádné soukromé subjekty nemohly lidi dostávat do takto neřešitelných situací. Již ve středověku bylo známo, že odpovědnost má nejen ten, kdo si půjčuje, ale stejně tak i ten, kdo půjčuje. Stát musí dohlížet na etiku a hygienu veřejného prostoru a tady selhal naprosto.

S jakou civilizací jsme my – obyvatelé střední Evropy – momentálně nejvážněji konfrontováni? Kdo či co nás nejvíc ohrožuje, je to islám? Čína? Nebo jsme to my samotní?
Myslím si, že největším nepřítelem jsme my sami sobě. Na jednu stranu žijeme v globálním multipolárním světě, kde je spousta povrchových kulturních jevů hodně podobná, ať už je to technika, sociální sítě, kultura, způsob oblékání, stravování pod. Ale potom jsou tady myšlenkové světy, které se přirozeně liší, protože vyrůstají z jiných kořenů, ať už to je křesťanství, judaismus, islám nebo sekulární čínská společnost. Všechny tyto kořeny se v globálním světě přirozeně potkávají a někdy spolu nacházejí dobrou řeč, ale jindy narážejí.

Zaujalo mě Vaše sdělení, že Čína vždy, když dosáhla určitého vývojového vrcholu, tak se zavřela. To je zajímavý projev sebezáchovy – uzavřít se, stáhnout se do sebe a pohlídat si vlastní integritu...
To je velice běžný princip doložený i z jiných civilizací. Historie a její zkušenost je vůbec dobré téma na přemýšlení. Nemyslím si, že bychom měli napodobovat minulost, ale minimálně inspirace to být může. Stejně tak bychom se mohli při strategickém plánování řídit plus minus sedmiletým cyklem, který lze vypozorovat v řadě historických jevů a nakonec i v Bibli se píše o střídání sedmi let hojnosti a sedmi let hladu. Jen my na tyto věci pořád jaksi neslyšíme.
Mgr. Helena Mráčková, Krajský úřad Zlínského kraje