Zlínský kraj – Jako tradičně si počínal skvěle. Jako málokdo z oboru bývá nad věcí, z rovnováhy ho nevyvede vůbec nic. On také Petr Salava patří na poli moderátorském k legendám. Což potvrdil jako každoročně v tomto čase v Uherském Hradišti, kde se bez chybičky ujal role průvodce večerem, na němž Televize TVS vyhlašuje nejlepší sportovce města za předešlý rok. Salava stojí za stovkami projektů, jednorázových i dlouhodobých. Jeho možná "nejznámějším dítětem" je Amfora. Fotbalový tým plný známých tváří.

Petře, ono to hezky letí, kolik let je vlastně fotbalové dámě, Amfoře?

Letí to hezky, místy zdánlivě nehezky. Já jsem si ji založil, když mi bylo devatenáct let, psal se rok 1974.

No moment, to by znamenalo, že…

To znamená, že je Amfoře (původně zkratka amatérské fotbalové rarity), respektive brzy bude, padesát.

Což zároveň znamená, že je to k neuvěření…

Ale je to tak, letos odehrajeme 750. zápas. Bude poslední, úplně poslední na konci září.

Poslední? Fakt?

Fakt, jsme na vrcholu, asi spíše za ním, končíme s fotbalem, nekončíme s touhle báječnou partou. Přivítáme miliontého diváka našich zápasů. Bude to ve Vrbičanech u Kladna. Ještě předtím vyrazíme zahrát si na Maltu.

Nepomiňme to, že jste léta podporovateli vybraných zdravotnických zařízení.

Tu aktivní činnost završíme stylově, předáme milion korun Hamzově léčebně v Luži-Košumberku.

Kolik zemí jste se známými tvářemi projeli?

Součty jsou krásné. 35 zemí, 750 zápasů, 50 let. Historicky kolem 400 fotbalistů a vykopávaček. Ale už také více než třicet našich kamarádů v nebeských jedenáctkách. Momentálně máme sto členů. Neuvěřitelné příběhy, zážitky, přátelství, kamarádství.

Čtyřista aktivních „amforáků“. To snad ani nejde vyjmenovat…

Možná by to šlo, vedeme si vzpomínky docela pěkně. Snad pár jmen, ať se ostatní necítí dotčeni. Karlové Šíp či Gott, Honza Rosák, Toník Panenka, Karol Dobiaš, Jiřina Bohdalová, Josef Dvořák, Standa Hložek a moře, moře a moře dalších.

Ten konec, neboli utlumení po půl století, to je na slzy…

Tak trochu ano…ale my nikam nemizíme, jen utlumujeme činnost, rádi se budeme dál scházet třeba dvakrát ročně.

A tady v Uherském Hradišti se jistě budeme vídat…

To zcela určitě, mám to tu moc rád, Slovácko je, jak to říct…prostě Slovácko.

Jan Čada