Zlínský kraj - Jan Maria Hronek se za války jako student vsetínského gymnázia zapojil do protifašistického odboje na Valašsku. Byl rozvědčíkem 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Za působení v odboji mu v roce 1945 udělil prezident ČSR „Medaili za chrabrost“. Po válce se stal členem komunistické strany a vstoupil do armády, vadilo mu však, že se komunistická propaganda liší od skutečnosti. V r. 1968 na vojenské půdě vystupoval proti politizaci armády. Pro nesouhlas s normalizačními opatřeními v armádě z ní na vlastní žádost odešel. Až do důchodu pak působil v Ostravsko-karvinských dolech, kde se podílel na vytváření integrovaného záchranného systému. O rozhovor ho požádala Helena Mráčková v souvislosti s letošním 75. výročím osvobození.
Pane Hronku, bylo vám 14 let, když jste se stal rozvědčíkem partyzánské brigády. Jak jste to tehdy vnímal, neměl jste strach?
Zpočátku ne, protože jsem vůbec nevěděl, co to vlastně obnáší. Měl jsem za úkol zjišťovat počty německých jednotek na Vsetíně, které se zde začaly objevovat od léta 1944. Bylo nutné zjistit jejich výzbroj, výstroj, náplň výcviku a další informace, ze kterých se pak vyvozovalo jejich použití i bojová hodnota. Všechny tyto údaje byly předávány k dalšímu využití zpravodajské síti výsadku „Clay“. Není podstatné, jestli člověk má, nebo nemá strach, důležité je, aby ho dokázal překonat. Aby mu nepodlehl a nepropadl panice, zachoval si chladnou hlavu a hledal řešení.
Jakou roli v tom sehráli Vaši rodiče?
Vyrůstal jsem v učitelské rodině, kde láska k vlasti byla naprostou samozřejmostí. Každý kantor měl nesmírnou úctu ke svému národu, k jeho dějinám a k lidem, kteří stát budovali. Takto mě moji rodiče vychovávali. Otec byl do odboje zapojen od samého počátku, již od roku 1939. Pokud jde ještě o ten strach, tak teprve později, když jsem si ty věci probíral, jsem si uvědomil, kolik nebezpečí skrývala naše činnost. Ale mladý člověk strach řeší mnohdy až post. Každý se přirozeně bojí, nechci ze sebe dělat žádného hrdinu. Byl jsem mladý, neměl jsem zkušenosti, vždy mi vysvětlili, co a jak mám dělat a také mě vedli k tomu, že musím vždy zachovat klid a hledat východisko. Každá situace má nějaké řešení, samozřejmě někdy je velice tvrdé, ale je důležité, aby bylo čestné. V partyzánské přísaze bylo zakotveno, že nikdo nesmí padnout do rukou nepřítele živý, a v krajním případě musí obrátit zbraň proti sobě. Kdo to neudělal, skončil špatně, protože byl zpravidla mučením či jinak donucen vypovídat. Kvůli tomu se pak dostal na cestu zrady. Tato tvrdá část přísahy byla samozřejmostí i u příslušníků výsadkových skupin. Vzpomeňte na atentát na Heydricha.
Jak se teď s odstupem 75 let na tu dobu díváte? Je válka to nejtěžší období, které jste za téměř devadesát let svého života prožil?
Válka je určitě těžké období, protože v ní trpí všichni, i ti, kdo neválčí. Válka, jak známo, je pokračování politiky jinými, násilnými prostředky. Otázkou je, v čím zájmu se vede, ale každopádně je to špatná forma řešení problémů. Vždy, pokud je to jen trochu možné, se mají spory řešit jednáním. Dokud se jedná, je dobře. Válka je krajní prostředek, který vždy vede k devastaci, k destrukci, k obětem. Ale v dějinách bychom našli také situace, kdy národ přijde o svobodu. Pak je třeba bojovat. Svoboda není dar. Je-li ztracena, musí se vybojovat, což vyžaduje obrovské úsilí a je vždy spojeno s velmi citelnými, bolestnými ztrátami. A to byl případ druhé světové války. Velmi dobře si vzpomínám na slova prezidenta Beneše: ´Když nebude domácího odboje, když budeme pomáhat okupantům ve vedení dobyvačné války, nemusí být Československo vůbec obnoveno.´ A to se opravdu mohlo stát. Kdo by garantoval suverenitu státu a zasazoval se o jeho obnovu, kdyby jeho obyvatelé podporovali tak zvanou „třetí říši“? Naštěstí se tento tragický scénář díky odboji nenaplnil. Ještě dnes někteří lidé tvrdí, že kdybychom nic nedělali a počkali, až budeme osvobozeni, nebyly by ztráty. To je kardinální nesmysl. Šlo o naši likvidaci jako národa. Na to je spousta důkazů. Podstata spočívá v tom, že odboj jako celek plnil koncepci naší exilové vlády, jejímž cílem bylo obnovení Československa jako státu spočívajícího na principech parlamentní demokracie.
Jsou ty válečné události a hlavně důvody, proč k nim došlo, dostatečně osvětlovány dnešní veřejnosti? Má o to téma zájem mládež?
Řekněme si to otevřeně a kriticky: moc se to nenosí. Historie se má prezentovat tak, jaká byla, nemá se ničemu přizpůsobovat a nejhorší je, když se do ní tahá politika. Dělám hodně besed se studenty a oni mají obrovský zájem, až mě to překvapuje. Často jsou udiveni a ptají se: Proč nám to někdo neřekl? Každý ví, jak vznikla válka: Všichni nechali Hitlera dělat si, co chce. A když už byl moc silný, nezbylo nic jiného, než sáhnout ke zbraním. Kdyby ho zastavili již v roce 1936, jakmile obsadil demilitarizované pásmo v Porýní, určitě by to vypadalo jinak.
Bylo reálné Hitlera zastavit?
Určitě se dalo válce zabránit, ale muselo by se to udělat včas. Jiná je otázka, zdali mělo Československo v roce 1938 bojovat. To reálné nebylo, protože jsme byli sami. Šlo by to, kdybychom měli po boku Francii a Anglii. Němečtí generálové v roce 1938 varovali Hitlera, že pokud půjde do války Francie a Anglie, bude to pro Německo sebevražda.
Jak vnímáte současnou dobu a vůbec dnešní svět, kdy jsme svědky pandemie?
Připomíná mi to situaci za války: Samozřejmě nebyl každý vlastenec. Někteří vyčkávali, jak to dopadne, byli dokonce i kolaboranti a agenti placení Gestapem, to se vyskytuje v každém národě. Ale většina lidí se semkla a drželi spolu. Většinou každý věděl, co má podle svých možností dělat. Teď mi ta pandemie připomíná právě tu válečnou dobu. Vidím, že náš národ je zdravý, protože když musí čelit hrozbě, umí se semknout a postavit se nebezpečí se vší energií. To je teď zřejmé na každém kroku. A ve srovnání s některými jinými státy si dovolím tvrdit, že jsme na tom mnohem lépe právě v té kázni a respektování opatření, i když omezujících. Vidím to pozitivně. Vždy přece jde o schopnost a sílu národa jako celku a ta tady je. Je třeba si ji uchovat a až to nebezpečí pomine, využít ji pro realizaci toho, co potřebujeme, aby se práce dařila a naše vlast vzkvétala.
Za rozhovor poděkovala Helena Mráčková
