Zlínský kraj - Ve dnech 20. až 23. září se ve Vsetíně uskutečnil 26. ročník celostátního festivalu zájmové umělecké činnosti osob se zrakovým postižením Tyfloart. Do přípravy této rozsáhlé přehlídky zpěvu, tance, recitace, divadla nevidomých i tematických workshopů je intenzivně vtažena Ing. Dagmar Filgasová, která vede vsetínskou odbočku SONS nabízející pomoc a poradenství nevidomým a slabozrakým a jejich rodinám. Současně tady lidé s poruchami zraku poskytují oblíbené masáže pro veřejnost.
Paní Dagmar, když teď sedím před Vámi a mluvíme spolu, jak mě vidíte?
Vidím konturově Váš obrys a jinak černý flek. Poznala jsem mužskou siluetu (fotografa – pozn. aut.).
Kolik je ve Zlínském kraji lidí nevidomých nebo slabozrakých a jaké jsou příčiny tohoto hendikepu?
Je to ke dvěma procentům populace. Mezi našimi klienty jsou lidé, kteří na svět přišli předčasně, a v inkubátoru jim poškodili sítnici. Toto už se dnes naštěstí neděje. Ubývá také vrozených vad. Ale naopak přibývá lidí, kterým nastává vážné poškození zraku v pozdějších letech. Mají na to vliv civilizační choroby a souvisí to také s prodlužováním věku. Většina našich členů jsou senioři. Pracujeme i s lidmi, kteří zničehonic ztratili zrak při metanolové kauze.
Když vidoucí člověk najednou oslepne kvůli nemoci nebo úrazu, jak se s tím vyrovnává?
Někdo se uzavře do sebe a nechce vůbec s nikým komunikovat. To pak za námi přijdou rodinní příslušníci, aby pomohli vtáhnout dotyčného zpět do životního rytmu. Anebo se dostaví přímo ti lidé samotní a chtějí vědět, co je čeká a jaké mají možnosti. Poskytneme jim odborné poradenství, ukážeme pomůcky a vysvětlíme jim, jaká mají zákonná práva a nároky. Zároveň jim nabídneme různé služby, jak se aktivizovat, vzdělávat a žít společensky. Rodině či partnerům poradíme, jak se k postiženému chovat. Máme tady deset brýlí, které simulují ty nejvážnější vady. Jakmile si je nasadí na oči, dokáží si lépe představit, jak se jejich blízký cítí. A i pokud je člověk sám, bez zázemí, učíme ho, jak se s vzniklou situací vypořádat, aby mohl důstojně žít.
Pomáhá vám v tom, co dnes děláte, vaše osobní zkušenost?
Ano. V mládí jsem viděla dobře. Na vysoké škole jsem hodně tancovala, jezdívali jsme na festivaly a tančilo se až do tmy. Pozorovala jsem, že ztrácím prostorovou orientaci na jevišti. Postupně se to zhoršovalo. Nastoupila jsem do zaměstnání a stávalo se mi, že jsem vrážela do lidí. Lékaři mi sdělili, že jde o vadu, která se bude zhoršovat. Tuto postupnou ztrátu vidění provázela dlouhá etapa bránění se, že to není pravda. Sobě i okolí jsem chtěla dokázat, že vidím dobře. Místy to bylo až komické, když jsem si někdy natloukla nebo se zranila. Musela jsem se smířit s tím, že to lepší nebude, přijmout to. A tehdy se mi nejvíc ulevilo.
Jaké pomůcky vám hlavně pomáhají v praktickém životě?
Tady vám ukážu třeba indikátory hladiny a světla: hlídají, aby se nepřelila vařící voda při nalévání nebo aby se přes noc nesvítilo v místnosti. Máme ozvučené osobní i kuchyňské váhy, máme Colourtest na poznávání barev – je to výborné při oblékání nebo při třídění prádla do pračky, máme ozvučený teploměr, tlakoměr, glukometr, ale také třeba skvělý párovač ponožek a spoustu dalších věcí. Existují ozvučené míče, hry pro děti. Technický vývoj jde i v tomto směru velmi rychle dopředu. Ukazujeme tyto naše „vychytávky“ zážitkovou formou veřejnosti a současně vysvětlujeme, jak se chovat k nevidomým.
A jaké jsou možnosti širšího uplatnění ve společnosti?
V současné době je to už lepší, než dřív. Nejen díky řadě služeb i spektru zmíněných kompenzačních pomůcek, na které přispívá stát. Vzájemná sounáležitost, kterou zajišťuje SONS, sehrává také důležitou roli. Pokud se nevidomí chtějí integrovat do společnosti a být jejím platným členem, tedy pracovat, vzdělávat se, něco umět, mají tu příležitost. Dokonce si myslím, že pokud se naučí velmi dobře využívat kompenzačních pomůcek – třeba při studiu, leckdy předčí i své vrstevníky. Jakmile totiž není v pořádku zrak, člověk si vybuduje určité náhradní vnímání podle vlastních potřeb a rozpozná i to, co „normálně“ vidět není. Rukama nebo sluchem s jemností vnímá detaily a také si je dobře zapamatuje.
Někdy lidé s bílou hůlkou působí jistě a soběstačně, ale jindy zase naopak tápou a určitě by byli vděčni za nabídku asistence. Jak se zachovat třeba na ulici?
Velmi důležité je správné oslovení, to znamená lehce klepnout na rameno, aby dotyčný věděl, že se mluví k němu, a zeptat se, jestli chce pomoci a jak. Když někoho v dobrém úmyslu uchopíte a vlečete, může to být i nebezpečné, není na to zvyklý, může se leknout, může se bránit. Důležité je pořád slovně komunikovat.
Určitě vnímáte i to, jak obohacujete svět vidoucích. O masáže, které nabízíte, je velký zájem, protože jsou prováděny s neobvyklým citem. Máte i jinou zpětnou vazbu?
Ano. Ti, kdo nám chtějí pomoci, si dokáží přeskládat žebříček hodnot - právě když vidí, jak žijeme s tímto hendikepem. Když jsem bydlela v domku, chodívala jsem až večer pracovat na zahradu. Potřebuji kontakt s přírodou. Ale nechtěla jsem, aby mě někdo viděl, jak vytrhávám kytky, které by měly na záhonu zůstat. Potom mě oslovila paní sousedka a říká: Když vás pozoruji, dochází mi, jakými malichernostmi se občas zabývám. Poznání našeho života může být přínosem pro společnost v tom dobrém slova smyslu. A to je i záměr festivalu Tyfloart, který teď připravujeme: předvést veřejnosti, že umělci se zrakovým postižením mají co ukázat a hlavně že mají sílu a chuť zdolávat překážky.
Mgr. Helena Mráčková, Krajský úřad Zlínského kraje
Dagmar Filgasová (Foto: Jiří Balát)
