ČR - Vrchní velitel Ruské osvobozenecké armády Andrej Vlasov. V Praze nebyl v květnu 1945 poprvé. Už 14. listopadu 1944 byly v Praze ustanoveny Komitét pro osvobození národů Ruska (KONR) a Ruská osvobozenecká armáda (ROA), jejíž základ tvořili sovětští váleční zajatci a také bývalí příslušníci 29. granátnické divize SS (1. ruská) a bývalí příslušníci 30. granátnické divize SS (2. ruská), která byla rozpuštěna pro nespolehlivost po ozbrojené vzpouře ve Francii.
Pražské povstání, které vypuklo přesně před 75 lety 5. května 1945, bylo kvůli chabé výzbroji povstalců od počátku v silné defenzivě. Hrozila mu katastrofa.
„Když ale vstoupili na scénu vlasovci, už proti německým jednotkám nestáli jen povstalci s puškami, ale vycvičená armáda s tanky a dělostřelectvem. Pražskému povstání tedy vlasovci velmi výrazně pomohli. To je neoddiskutovatelný fakt," připomíná Jiří Plachý z Vojenského historického ústavu.
Přispění takzvané Ruské osvobozenecké armády (ROA) k porážce nacistů v Praze bylo podle něj mnohonásobně vyšší než příjezd Rudé armády o čtyři dny později 9. května 1945. Jakkoliv měla spolu se západními spojenci rozhodující podíl na porážce hitlerovského Německa. „Bez pomoci vlasovců by pražské povstání probíhalo jinak. Proto si připomínku zaslouží, jakkoliv to vzbuzuje stále velké emoce. Tak tomu prostě ale bylo," dodává historik Plachý.
V dvoudenních bojích s po zuby ozbrojenými jednotkami wehrmachtu a SS podporovanými letectvem padlo podle neúplných záznamů v Praze a okolí minimálně 300 vlasovců. Podle historiků to svědčí o mimořádně tvrdých a nekompromisních střetech. „Za tak krátkou dobu jde o obrovské ztráty. Přičemž jde jen o spodní hranici odhadů," míní Pavel Žáček, bývalý ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, dnes poslanec ODS, který se fenoménu vlasovců dlouhodobě věnuje.
Nejenom Jiří Plachý, ale i další oslovení historici či badatelé proto říkají, že na vojáky Ruské osvobozenecké armády bychom měli nahlížet bez emocí a ideologických nálepek. Vlasovci se podle nich ocitli v pravou chvíli na správném místě a zabránili krvavému potlačení pražského povstání.
Zrádci?
Úplně jednoznačné to podle Plachého není ani s cejchem zrádců. Vlasovci, ruští zajatci, bojovali po boku Německa proti Sovětskému svazu. "Neviděl bych to tak jednoznačně. Je to trochu jiný příběh, než když třeba Francouzi vstupovali do dobrovolnických jednotek a odjížděli bojovat po boku wehrmachtu na východní frontu. To byli jednoznační zrádci, naklonění okupantům. Ale občané Sovětského svazu? Ti často volili v koncentračních táborech mezi životem a smrtí. Mnozí z nich byli navíc v minulosti oběťmi stalinských represí. Tedy režimu, který v mnoha případech vraždil a zavíral jejich blízké," vysvětluje Plachý.
Profesor Jan Rychlík z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy argument historika Plachého konkretizuje: „Například v Ivano-Frakovsku či Lvově povraždili čekisté na příkaz Stalina těsně před příjezdem wehrmachtu kolem patnácti tisíc politických vězňů. V Samboru si pak ti zoufalí lidé řekli, že už nemají co ztratit, takže se holýma rukama vrhli na stráže a umlátili je. No a v tu chvíli Sambor obsadila německá armáda, která ty vězně zachránila. Takže si položme otázku: bylo to osvobození těchto sovětských politických vězňů německou armádou? Tito nevinní lidé to tak nepochybně vnímali. Nebyli to zločinci. Jen se sovětskému režimu z různých důvodů znelíbili a měli být zlikvidováni," popisuje Rychlík.
Někdejší vojáci slovenské Rychlé divize podřízené wehrmachtu kromě toho vzpomínali, jak je Ukrajinci, ale i Poláci vítali, protože si mysleli, že nic horšího než sovětský stalinský teror už přijít nemůže. Jako osvoboditele vnímali Němce i v baltských republikách. Ostatně i proto se wehrmacht ocitl po pouhých třech měsících od zahájení agrese před Leningradem.
Jak ale připomíná profesor Rychlík, německý wehrmacht nevtrhl do Samboru proto, aby zachránil sovětské politické vězně. Z hitlerovského Německa to proto v žádném případě nesnímá vinu z rozpoutání druhé světové války.
A s vlasovci je to obdobné, v květnu 1945 Praze nepochybně pomohli. „Ale nepřišli sem proto, aby nás osvobodili," dodává profesor Rychlík. Jen se prý k událostem - takříkajíc - nachomýtli.
„Takže hrdinové to nebyli. Potřebovali se probít k Američanům a nevěděli, že jim to nebude nic platné. Navíc si chtěli tím, že pomohou pražským povstalcům, vylepšit kádrový profil," míní historik.
Proč přeběhli k nacistům?
Rozporuplnou roli vlasovců při záchraně Prahy je i podle nové generace ruských historiků nutné vnímat v kontextu vývoje Sovětského svazu, Stalinovy diktatury, a tedy i rozsáhlých a velmi krutých represí ještě před útokem hitlerovského Německa na SSSR. A patří k tomu i dvouleté spojenectví těchto dvou zemí v letech 1939 až 1941. Právě před rokem 1941 vrcholily ty nejdivočejší stalinské represe, kdy byly stovky tisíc lidí národů Sovětského svazu posílány do gulagů či vražděny. Nejvyšší velení sovětské armády a desítky zkušených velitelů divizí či pluků nevyjímaje. Likvidace zkušených sovětských velitelů i s jejich štáby byla také jedna z hlavních příčin toho, že se wehrmacht zastavil až před Moskvou.
„I tyto události tedy sehrály určitou roli v rozhodování sovětských vojáků, proč přecházeli na stranu hitlerovského Německa. A byli to jak sovětští občané, ruští exulanti, tak i perzekvované osobnosti. Velitel divize ROA Sergej Buňačenko, jehož vojáci pomáhali zachránit Prahu, byl ostatně bolševickým generálem, který se dostal do konfliktu - tak jako mnozí vojáci - se sovětskou mocí. Byl proto odsouzen k pobytu v gulagu s odkladem až po skončení války," připomíná Pavel Žáček.
Zapomínat by se nemělo v diskusi o vlasovcích ani na to, že Sovětský svaz zlikvidoval po bolševické revoluci ukrajinskou státnost. Ale hlavně: Ukrajince pak jako národ decimoval represemi a hladomory. „Ke komu měli tedy Ukrajinci blíž? Ke svému národu, anebo k Sovětskému svazu, který jim brutálně povraždil celé rodiny a plánovitě vyhladověl celé oblasti?" ptá se Žáček.
Žáček není ani zdaleka sám, kdo nabádá, že je nutné se zajímat o motivy lidí, kteří vstupovali do ROA, jakkoliv si o nich nelze vždy dělat iluze. A jakkoliv se někteří vojáci vlasovců zúčastnili například v konci války vypalování vesnic a osad na Valašsku a ještě dříve na Slovensku.
U samotného Andreje Vlasova je to pak ještě složitější. Nebyl demokratem, ale bolševickým kádrem, hrdinou bojů o Moskvu. Navíc se podílel na předválečných čistkách důstojnického sboru sovětské armády. A ve vojenských tribunálech by jen těžko seděl někdo, kdo byl přesvědčeným odpůrcem sovětského režimu.
Jenomže pak Vlasov padl jako velitel 2. úderné armády v beznadějné situaci, v níž ho Stalin nechal, do zajetí a začal s ostatními sovětskými důstojníky a generály diskutovat o poměrech v Sovětském svazu, a tedy i o stalinských represích. Až německé zajetí bylo totiž paradoxně prvním místem, kde se i podle ruského historika Kirila Alexandrova mohli sovětští důstojníci a generálové svobodně vyjadřovat k tomu, co si ve skutečnosti myslí o SSSR.
„Pokud tedy už chceme vlasovce soudit - a často je také soudíme -, měli bychom vnímat i to, jak vedení Kremlu zacházelo s národy Sovětského svazu. I na vlasovcích jsou proto vidět tragické osudy národností tohoto již zaniklého komunistického impéria, které nebylo v roce 1941 ani zdaleka kompaktním státem," konstatuje Žáček.
Vlasovce nemůžeme pochopit
Před černobílými soudy nad vlasovci varuje i ruský badatel válečných hrobů Vladimír Pomortzeff: „Dnes máme strach z pandemie koronaviru. Dovedeme si ale představit, čím vším si museli projít občané Sovětského svazu ve třicátých letech minulého století? V tomto šíleném období kolektivizace, hladomoru a velkého stalinského teroru? Vlasovovi vojáci mohli až v pekle německých koncentračních táborů, v nichž měli jen malou šanci na přežití, paradoxně po dlouhých letech svobodně hovořit o tom, co si myslí o Stalinovi," potvrzuje Žáčkova slova i ruský badatel.
Zmíněná fakta pak podle Pomortzeffa přispívala snaze zajatých sovětských vojáků přežít i za cenu vstupu do jednotek ROA. „Nemůžeme vůbec pochopit, co se v nich muselo odehrávat. Nemůžeme tedy ani soudit, zda jejich rozhodnutí připojit se k vlasovcům bylo špatné, či naopak dobré. Jejich účast v pražském povstání však bezpochyby zásadně změnila poměr sil ve prospěch českých povstalců," dodává.
Lidsky tedy snad lze podle profesora Jana Rychlíka pochopit příklon zajatých sovětských vojáků ke generálu Andreji Vlasovovi. Jak ale profesor upozorňuje, žádný stát za války nestrpí, aby jeho občané vstupovali do jednotek agresora. Podle válečného práva je na to jediný trest - smrt. Omluvou není podle historika ani to, že pro Stalina byl každý zajatý sovětský voják apriori zrádcem, pro něhož nebylo slitování.
Mnozí z vlasovců měli po válce štěstí, že v roce 1946 byl v Sovětském svazu přechodně zrušen trest smrti. Takže ti, kteří nebyli popraveni bezprostředně po válce (což postihlo všechny vedoucí představitele ROA včetně Andreje Vlasova a Sergeje Buňačenka), dostali pětadvacet let, a pokud nezahynuli v sovětských lágrech, byli při amnestiích většinou propuštěni na svobodu. „Relativně tedy nedopadli tak úplně nejhůř," dodává profesor Rychlík.
I jeho kritický pohled na vlasovce dokládá nicméně složitost ve vnímání a hodnocení příslušníků ROA.
Pomník vlasovců?
Vojáci divize ROA Sergeje Buňačenka se začali z Prahy a okolí stahovat 7. května 1945 poté, co se od nich Česká národní rada pod vlivem komunistů distancovala a kdy už bylo navíc jasné, že Američané, kteří už osvobodili Plzeň, do Prahy nedorazí a že Rudá armáda pod velením maršála Ivana Koněva již zahájila pražskou operaci.
Není ovšem podle Pavla Žáčka příliš známo, že i přesto - při jednání v Berouně 8. května dopoledne mezi Vlasovem, Buňačenkem a zástupci pražského odboje - vydal generál Buňačenko rozkaz, aby se dělostřelecký oddíl ROA vrátil do Prahy a zůstal s povstalci až do konce.
Dělostřelci ROA o síle asi 800 mužů pak ze Smíchova odrazili poslední nápor jednotek SS, které se blížily k Praze z jihu z výcvikového prostoru Hradištko. Buňačenko měl údajně prohlásit: „Čechoslováci se podíleli na osvobození Kyjeva. A já jsem z Kyjeva, takže vám tu nechávám dělostřelce."
Období osvobozování Prahy je proto podle Pavla Žáčka nutné hodnotit podle faktů a nikoliv pod vlivem sovětských, ale i antikomunistických floskulí. Důstojníci ROA museli například své vojáky již dlouho před jejich pomocí pražským povstalcům často krotit, aby jejich stále velmi silná averze k Němcům nevyústila v otevřený konflikt.
Historie Sovětského svazu a Ruska 20. století je tak podle mínění historiků plná velmi složitých vztahů a zájmů, které dnes Čechům stále komplikují jejich pohled na osvobození Prahy před 75 lety.
„Je to souboj se stereotypy, rezidui černobílé sovětské propagandy. O to více je nutné ocenit vůdce pražského povstání, kteří se zasloužili o to, že Praha neshořela. A patřila k tomu i dohoda s vlasovci, ale i ustupujícími Němci, jimž byl nakonec umožněn volný odchod směrem k Plzni do Američany kontrolované zóny. Rudá armáda tak dorazila do již osvobozené Prahy," připomíná Pavel Žáček.
Za zmíněnou dohodu byl v roce 1949, tedy po komunistickém puči, odsouzen velitel pražského povstání generál Karel Kutlvašr v inscenovaném procesu na doživotí.
Nyní v Řeporyjích vlasovcům za pomoc pražskému povstání instalovali pamětní desku. I to je podle historiků sporné. „Památník si zasluhují především tři tisíce Čechů, kteří zahynuli v Praze od 5. do 9. května 1945. A samozřejmě i ty tři stovky vlasovců a také třicet rudoarmějců, kteří z různých důvodů zahynuli," míní Jiří Plachý.
A dodává, že při oceňování zásluh českých povstalců v bojích o Prahu z toho podle mě vycházejí nejhůře právě oni: „Stále je bereme jako nějaké příštipkáře. Jejich povstání bylo ovšem dost krvavou řeží. Ztráty na české straně byly proto od 5. do 9. května 1945 mnohem vyšší než oběti spojeneckých armád za toto období při osvobozování Československa."
A profesor Rychlík se připojuje: „Vlasovci, kteří padli v bojích s Němci a zasloužili se o záchranu Prahy, mají přece na Olšanských hřbitovech svůj pomník, a to podle mne úplně stačí. Ale jak říkám, neměli bychom je oslavovat. Žádní hrdinové to nejsou."
Jan Gazdík
