Val. Meziříčí – Je to neuvěřitelné, ale jeden z nejosobitějších českých a moravských hudebních festivalů se letos konal už po devětatřicáté. Ty úplně první Špalíčky jsem nezažil, ale spoustu pozdějších už ano. Asi tak od poloviny osmdesátých let jsem festivalové dění sledoval i zpoza kulis, jako studentík, který tahal bedny s aparaturou kapelám, nebo dohlížel, aby vykutálení návštěvníci nelezli bez placení přes plot. Ten plot, do kterého nám, kteří jsme se ho dost marně pokoušeli vztyčit kolem nádvoří zámku Žerotínů, kdysi dávno vjel písničkář Jan Burian, namotal si pletivo pěkně na kola škodovky a pak nás chtěl přizabít. Takže jsem si i jadrné klení zařadil ke „zvukům“ Valašského špalíčku. Každý dobrý festival totiž má svůj sound, který se člověku vybaví při letmém vzpomínání bez konkrétních tváří.
A zvuk Špalíčku je nezaměnitelný. Mísí se v něm zemitý bigbít, blues, lidovky, někdy country, často i folk, aniž by z toho vznikla univerzální festivalová kaše. Díky „otci zakladateli“ a dramaturgovi Karlovi Prokešovi se to dařilo prakticky celých těch devětatřicet ročníků. Valašský špalíček se vyvinul v pozoruhodné místo setkávání různých hudebních kultur a ten letošní byl hodně a jaksi už tradičně „visegradský“. Češi, Slováci, Poláci a Maďaři si hudebně hodně rozumějí, bez ohledu na datum narození. A poslouchají se navzájem. A tak jste letos ve festivalovém hemžení mohli potkat muzikanty, kteří tu sice nevystupovali, ale přišli si poslechnout kolegy. Mihli se tu písničkářka Lucie Redlová, Karel Mikuš, kdysi bubeník kapely Mňága a Žďorp a nyní skupiny Docuku, nebo třeba zpěvák Cimentu Petr Zezulka, který vydržel až do finále festivalového programu, o které se postaral fenomenální nizozemský kytarista Jan Akkerman s přihrávkou o generaci mladšího krajana, kytarového čaroděje Leifa de Leuwa.
   Také maďarský Ék a zpívající kytarista Oliver Lee, „vyškolení“ legendami tamní rockové scény, předvedli autentický a s obrovskou chutí zahraný bigbít, podobně jako obnovené Flamengo, či Lešek Semelka, který ostatně předeslal, že je ve věku, kdy už si může dovolit hrát a zpívat jen to, co ho opravdu baví. A bavilo ho to. Podobně si vystoupení na festivalu užívalo i 5P Luboše Pospíšila.    Slovenskou část té naší, „visegradské“ Evropy zastupoval mimo jiné i nestárnoucí bluesman Peter Lipa, a to hned dvěma koncerty – v pátek pořadem „Beatles in Blue“ zavzpomínal na věčnou inspiraci rockerů, bluesmanů i jazzmanů, a o sobotním poledni plnému sálu v zámku Žerotínů „Lipa zpíval Lasicu“, odkazujíc k jeho skvělým albům, hudebním láskám a dlouholeté spolupráci s textařem Milanem Lasicou. Škoda, že Lasica nepřijel zazpívat Lipu. Výtečně v podobném duchu a bluesovém ladění zahráli Poláci – Jan Galach Band, The Silesian Blues Trail Orchestra, vokalistka a instrumentalistka Magda Piskorczyk nebo Smooth Gentlemen, potvrzující, že tahle muzika se má v Polsku hodně dobře a dokáže přitáhnout posluchače všech věkových kategorií. Dramaturg Valašského špalíčku ovšem vždy pracoval s žánrovými přesahy, festival nikdy nebyl „jednosměrný“ a na jeho návštěvníky zde číhají různá překvapení. Letos do podvečerní nálady hlavního programu zakomponoval excelentní vystoupení ještě jednoho souboru polské delegace - byť obsazením mezinárodního, nebo spíš mezikontinentálního - Milo Ensemble. Legenda polské hudební scény Milo Kurtis, v minulosti známý ze skupin Voo Voo, Maanam, či Osjan, meziříčskému publiku nabídl skutečně širokoúhlý pohled na hudbu bez hranic.
   Ztišené polohy a materiál k přemýšlení za nezaměnitelného zvuku houslí Jana Hrubého nabídl Vladimír Merta, který ke Špalíčku už tak nějak přirostl. Ke kořenům moravského blues, tedy našich lidovek, vedli publikum Hana a Petr Ulrychovi s lehce elektrifikovanou formací Javory Beat, střídaní a doplňovaní Hradišťanem Jiřího Pavlici. Při jejich společném vystoupení bylo hlediště Amfiteátru v zámeckém parku naplněné až po okraj, a já odtud všechno sledoval společně s manželi Fabíkovými, kteří k meziříčskému festivalu neodmyslitelně patří už od prvního ročníku. Ti na tenhle výjimečný koncert přišli vybavení nejen potřebnými pláštěnkami, ale i pouzdrem na brýle, důmyslně ukrývajícím skleněné náprstky, do kterých promoklým kamarádům po troškách nalévali domácí kořalku. Špalíček má totiž nejen svůj zvuk, ale i typickou vůni populárního destilátu ze švestek. Takže - na slyšenou a viděnou za rok, na 40. ročníku!
Martin Dorazín, zpravodaj Českého rozhlasu