Val. Meziříčí – Před 80 lety, 4. února 1941, zemřel Jan Křižan, zakladatel parní pily v Krásně nad Bečvou (od r. 1924 součásti Valašského Meziříčí).
Československé veřejnosti byl představen v Albu representantů všech oborů veřejného života československého takto: „Křižan Jan, * r. 1882 v Hodslavicích, Mor. Studoval českou obchodní akademii v Brně. V r. 1910 zařídil si samostatný obchod dřevem v Krásně n. B. a r. 1913 postavil parní pilu tamtéž, podnik postupem doby rozšířil tak, že patřil k největším závodům svého druhu v republice.“ (1)
Přesněji, v r. 1913 začal budováním nového skladu a vlečky. S pořezem bylo započato v r. 1914. Neuběhlo ani 10 let a byl zde zahájen provoz továrny na bedny. Od 1. ledna 1923 měla celou Křižanovu pilu v pronájmu komanditní společnost (Jan Křižan a spol.), jejíž členové, komanditisté, byli majitelé lesních statků v okolí. Největší z nich byl rožnovský, který patřil pod Vítkovické železárny vlastněné vídeňskými Rotschildy a Gutmanny. Jan Křižan řídil provoz a staral se i o odběratele, avšak celkové rozhodování bylo v rukou společnosti, jejichž členové se zavázali dodávat dříví na pořez. Důvěra mezi společníky a Křižanem umožnila další rozvoj jeho pily a ochránila podnik i v době největší krize.
Počátky však byly velmi obtížné. Krátce po vypuknutí 1. světové války Jan Křižan narukoval, dvakrát se zúčastnil bojů na východní frontě a dvakrát se vrátil se střelným zraněním. Provoz a pilu před exekucí z týdne na týden zachraňovala jeho manželka Emilie. Posléze se jí podařilo přemluvit jejího bratra Františka Dobeše, aby opustil Prahu a pomohl řídit provoz pily. Dobeš nakonec zůstal na pile i po Křižanově návratu z armády. Se švagrem se spřátelil už za jeho pobytu v lazaretu na zámku Kinských, brzy se stal prokuristou na pile a nemálo přispěl k rozkvětu podniku.
Na pile bylo v roce 1929 v provozu 9 katrů, řezalo se ve třech směnách a počet zaměstnanců byl téměř 450. Bylo pořezáno rekordních 57 111 plnometrů kulatiny. František Dobeš, rodinný a regionální historik, později napsal: „Křižan měl zas plnou hlavu staveb, doplňování strojního zařízení…“. (2)
Na začátku světové hospodářské krize se Jan Křižan pustil do rozsáhlé rekonstrukce svého podniku. Pořez byl zastaven téměř úplně, avšak komanditní společnost s modernizací výroby souhlasila. Jan Křižan začal s přestavbou a zhruba polovina zaměstnanců měla práci zajištěnou. Když krize polevila, pořez byl obnoven. Dále stoupal především obnovením vývozu. Za Rakouska Křižan vyvážel tesařské dříví a díky mimořádným rozměrům nacházel odběratele ve Vídni, Lvově a jinde. Později vyvážel řezivo do Německa a celé řady vzdálenějších zemí, do Itálie, Holandska či Anglie. O těchto obchodech, stejně jako dnes, rozhodovaly ceny.
Za protektorátu, ostatně i za pozdějšího „socialismu“, byly ceny centrálně regulovány. Společnost už neovládali ani „naši“ Rakušáci, ani čeští Němci nebo Moraváci, ale nacisté, kteří Židům vzali veškerý majetek a nejčastěji i životy. Firma, která se jmenovala Vítkovické horní a hutní těžířstvo byla „arizována“ a začleněna do Říšských závodů Hermanna Göringa.
Koncem ledna 1941 Jan Křižan onemocněl. Následky válečných zranění, průstřel plic i 35 let v jeho těle váznoucí kulka z východní fronty, se na Křižanově zdraví neblaze podepsaly. Antibiotika tehdy nebyla k dispozici. Jeho zdravotní stav se náhle zhoršil a 4. února Jan Křižan nemoci podlehl.
Křižanova první manželka, Emilie roz. Dobešová ze Stříteže nad Bečvou, zemřela již v r. 1933. Pilu zdědil syn Jan Křižan ml. a jeho dvě sestry. Jan Křižan byl od r. 1937 podruhé ženat. Manželka Anežka roz. Caldová obdržela dědický podíl a se svým synem Miroslavem, tedy nevlastním synem Jana Křižana st., se z Valašského Meziříčí odstěhovala.
Dílo Jana Křižana přežilo bez velkých změn jeho výbavy ještě celé půl století. Za přičinění místních komunistů byla pila znárodněna již v r. 1946, jakoby patřila Vítkovickým železárnám, ale syn zakladatele pily Jan Křižan se odvolal. S odvoláním sice neuspěl, ale znárodnění nebylo právně ukončeno.
Ještě před pádem komunismu byl „stárnoucí“ národní podnik zapsán do obchodního rejstříku jako akciová společnost. Jeho manažeři ovládali podnik i v 90. letech. Během krátké doby zastavili pořez. Technické vybavení, stroje i jeřáby byly odvezeny. Toto, jakož i zapsání stomilionové půjčky, se dělo v době, kdy se potomci Jana Křižana ucházeli o restituci (od 26. 3. 1992). Zálohy na pozemcích byly zrušeny až po mnoha letech sporů. Definitivní rozhodnutí ve prospěch restituentů učinil Nejvyšší soud až v březnu 2017. (3)
Na části pozemků dnes již stojí obchodní budovy. Další investor plánuje výstavbu obytných domů. Město chystá stavbu nového úřadu a autobusového nádraží. Areál pily brzy přestane dělit město od nádraží. Směrem k městu bude vysázena Alej Emilie a Jana Křižanových, kterou sponzoroval jeden z jejich potomků.
Závěrem dodejme něco o veřejně prospěšné činnosti Jana Křižana. Dne 26. května 1926, v den 50. výročí úmrtí Františka Palackého, byl v Hodslavicích za Křižanovy účasti uložen základní kámen nové školy. Hodslavská kronika zaznamenala: „Slavnostní řeč Prof. Dr. Alberta Pražáka“ (pozdějšího předsedy České národní rady) „elektrizovala a zanechala hluboký dojem.“ (4) Ředitel měšťanské školy v Hodslavicích Blažej Raška dále zapsal: „Vlastním iniciátorem myšlenky vystavěti Františku Palackému v Hodslavicích trvalý a užitečný pomník - novou školu - byl továrník Jan Křižan.“ Do celonárodní sbírky tehdy přispěl i prezident T.G. Masaryk. „Podíl občanů a rodáků hodslavských činil 423 000 Kč. Na této částce, jíž obecní pokladna nebyla vůbec zatížena, měl hlavní zásluhu Křižan, jenž mimo jiné poskytl ze své pily veškerý stavební materiál svého oboru.“ (5)
V létě 1938 Jan Křižan osobně přispěl „na obranu státu“. Na obranu před nebezpečím hrozícím z Hitlerova Německa přispěla i společnost Jan Křižan a spol. částkou 50.000 Kč. Zatímco historiografie minulé éry o společnících sdělovala především příslušnost několika z nich k německé národnosti, fakt je, že podporovali obranu našeho společného státu. (6)
PhDr. Dušan Dobeš
Zdroje:
1. Fr. Sekanina, ed., Umělecké nakladatelství J. Zeibrdlich, Praha 1927, Str. 1024
2. Fr. Dobeš. Kronika rodu Dobešů. Valašské Meziříčí 1941, str. 166
3. Nejvyšší soud sp. zn. 28 Cdo 1192/2016-364, 16.3.2017
4. Blažej Raška: Měšťanská škola. V: Palackého rodná obec. Hodslavice 1948 (Fotoreprint
ARPA Brno 1998) Str. 186
5. Tamtéž, str. 188
6. Lidové noviny, č. 322, 28. června 1938
