Val. Meziříčí - Jan Brabec v rozhovoru vzpomíná na své působení v Plastic People a hovoří o aktuálním PPU Egon Bonty Tour 2024
K padesátiletému výročí slavného alba „Egon Bondy´s Happy Hearts Cub Banned“ vychází u Guerilla Records jeho reedice a kapela PPU se v autentické sestavě a ve výborné formě vydala na turné, které má zastávku i ve VAlmezu na 42. Valašském špalíčku – Folk blues beat festivalu 2024. Koncert PPU Egon Bondy Tour 2024 zde proběhne v pátek 21. června.
Jan Brabec, známý ze skupin DG 307 a Domácí kapela, a pak hlavně z The Plastic People of the Universe, s nimiž hrál na bicí od 70. do 90. let, v logice věci působí i v současné sestavě. V rozhovoru popisuje nejen okolnosti vydání zmíněné výroční reedice a následného turné, ale zmiňuje taky někdy neuvěřitelné a přesto skutečné příběhy a různé peripetie v historii legendárních Plastiků.
Čí nápad byl vydat reedici Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned a oslovit muzikanty, kteří by album zahráli na koncertech?
Vydání desky „Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned“ má souvislost s celou sérií desek či původně samizdatových nahrávek Plastic People, kterou v excelentní péči – což v případě PP znamená originální výtvarnou podobu a nově pořízený zvuk nahrávek z rukou Ondřeje Ježka – vydává postupně a trpělivě už několik let Vladimír Drápal a jeho poměrně renomované vydavatelství Guerilla Records. Deska „Egon Bondy´s…“ byla v roce 1974 – a tedy letos od vydání uplyne 50 let – vlastně prvním nahrávacím počinem plastické kapely a představovala díky jedinečným textům Egona Bondyho a veskrze originální hudbě Mejly Hlavsy téměř, troufám si říci, až jakýsi předěl v historii českého bigbeatu. Vlastně se díky tehdejším „podzemním“ kanálům poměrně rychle šířila, zkrátka se v dosti mrtvolném čase normalizace a skomírání rockové hudby totálně vymkla poměrům a mocenské kontrole a nabídla vskutku jistou představu o tom, že ač je doba zatuchle odporná, existují ještě lidé, kteří žijí a přemýšlí svobodně a dělají si věci – i přes zjevná rizika – absolutně po svém. Což ostatně komunisty evidentně vyvádělo z míry a jak známo vyústilo v trestní stíhání a pro některé muzikanty posléze i kriminál. Rozhodně to ale vybízelo k aktivitě a bylo hodno následování, bylo to zkrátka úctyhodné. Jednoduše Plastici byli velmi přitažliví.
Nicméně až na vcelku uzavřený okruh přátel je snad v té době, tedy počátkem sedmdesátých let, nikdo nikdy neviděl, a kolem názvu Plastic People tak kolovaly legendy např. o strašidelném násilí, kterou komunistická policie rozpoutala u Českých Budějovic v místě koncertu Plastic People a dalších kapel v restauraci zvané Amerika. Mladé lidi, kteří na koncert dorazili, tam brutálně zmlátili, celou řadu z nich posléze komunistické úřady perzekuovaly třeba vyhazovem ze školy atd.
Ostatně i mě se někdy v patnácti letech dostala – vedle špatné nahrávky na magnetofonovém pásku – do ruky fotografie z tajného koncertu PP, kde jsou i s nástroji pokryti pavučinami. No zkrátka něco jedinečného, to tady v té době nikdo prostě nedělal. Víceméně tehdy dostupná hudba pro lačné posluchače bigbítu se v těch letech potácela v poměrně stereotypním, od zahraničních protagonistů odvozeným, a hlavně instrumentálním jazz-rocku. Byl prostě konec s usměvavými „šedesátkami“. Takže texty jako Nikdo, Okolo okna, Ach to státu hanobení či vtipná Zácpa (ostatně kdo takový text ve svém portfoliu má?) byly opravdu bleskem z čistého nebe.
Deska Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned je tak opravdovým úkazem a legendou – a jistě nejenom pro mě – s výše popsanými souvislostmi.
Kdo vlastně tvoří současnou sestavu kapely? A kdo je z původní sestavy a kdo přišel nově? Ptám se i proto, jestli naživo bude muzika z alba znít nějak výrazně jinak?
Vráťa Brabenec odpadnul vinou zdravotních potíží a Jirka Kabeš funguje v nějaké kapele či snad – jak jsem slyšel – dokonce truc-podniku, což mi je osobně líto, ale nevím o tom nic. A upřímně řečeno, mě ty rozmíšky starých brachů na stará kolena ani nějak valně nezajímají. Pořád je totiž jednotlivě vnímám jako své kamarády a skvělé spoluhráče a samozřejmě k nim chovám jistý sentiment.
Nicméně současnou sestavu, tedy tu, která se objeví na inzerovaných koncertech, tvoří vedle „skály Plastiků“ Pepy Janíčka hudebníci, kteří kapelou během toho drahného času skutečně prošli. Vláďa Dědek, můj velký kamarád z časů puberty a objevování bigbítu, hraje na pozoun na pozdější desce Půlnoční myš z konce osmdesátých let a na nahrávce ke hře Václava Havla Pokoušení (což v současnosti čerstvě vyšlo u Guerilla Records). Váňa Bierhanzel hraje na kontrabas v Pašijích, ty vznikly koncem sedmdesátých let, později zkoušel s PPU na basu vedle Mejly v době Hovězí porážky, což byla půle osmdesátých let, a roky také sedával u mixážního pultu a magnetofonu během našeho tehdejšího klopotného nahrávání. A po revoluci s PPU i hrál. A v neposlední řadě na violloncello hraje Tomáš Schilla, který hrál na nahrávce Pokoušení a v éře, kdy jsme se nevydařeně a víceméně naivně pokoušeli pod zkratkou PPU hrát v klubu Na Chmelnici či na Rock-festu v Lucerně koncem osmdesátých let. Později pak hrával s Mejlou v kapele Půlnoc a také se mnou v orchestru Domácí kapela. Ostatně v „Domácí“ hrajeme společně s pianistou Ivanem Procházkou i dnes.
Zkoušíme písně samozřejmě z této desky takže „zácpaři“ si užijí, ovšem hrajeme takovým průřezem skladby i z pozdějších období, hlavně z Hovězí porážky či z desky Půlnoční myš. Ovšem je potřeba říci, aby to bylo vůči mým předchůdcům fér, že já vlastně na desce Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned taky nehraju, do bubnů na ní tlučou Jiří Šula a Jarda Vožniak.
Co se týče zvuku, snažíme se hrát tak, jak to dobře známe, bez jakýchkoliv zásahů či úprav, tedy co nejblíže původnímu vzoru, co se týče notace, délky sól a samozřejmě textu. Některé skladby se časem proměnily Mejlovými úpravami. My ale hrajeme původní verze, což Pepu Janíčka stálo hodiny a hodiny úmorné práce s odposloucháváním a zapisováním not z nahrávek, a to jsou třeba v melodiích čtyři hlasy, protože původní originály už prostě nejsou k dispozici. Takže sisyfovská práce, ale nakonec jsme všichni staří plastičtí harcovníci, takže na interpretaci to bude jistě v dobrém znát.
Kdy ty sám jsi hrál v PP, jak jsi se k nim dostal, který alba jsi nahrával?
Já začal hrát u Plastiků v osmnácti letech, v roce 1977. A jak jsem se již zmínil, v té normalizační pustině počátkem sedmdesátých let, kdy jsem coby nadšenec uhranutý bigbítem zklamaně sledoval, jak se kapely z anglických názvů všelijak přejmenovávají, aby se přizpůsobily komunisty nastavenému režimu či dokonce opouští „posvátnou půdu“ bigbítu a jdou hrát k místním popovým hvězdám, tak jsem najednou zjistil, že prostě není jiná možnost, jak si uchovat pocit osobní svobody a to štěstí z ní, než se pokusit seznámit se společenstvem kolem PP.
Na ilegální burze s deskami jsem často potkával zajímavé mládence, mé vrstevníky, Váňu Bierhanzela a Jaroslava „Bovího“ Ungera, kteří právě v rámci společenstva tzv. undergroundu fungovali coby hudebníci v kapele Dr. Prostěradlo Band. A tak jsem se k nim coby hráč na bubny posléze připojil. A na jednom z tajných a tehdy už velmi sporadických koncertů, věnovanému čerstvě propuštěnému Pavlu Zajíčkovi z kriminálu jsem pak v restauraci Na poště pod Vyšehradem dostal od Mejly tzv. lano do PP a bylo vymalováno.
Hrál jsem pak až do konce osmdesátých let na všech tehdejších nahrávkách od Sto bodů, Pašijí, Jak bude po smrti, Co znamená vésti koně, Hovězí porážky a Půlnoční myši, až po zmíněné Pokoušení. Koncem osmdesátých let se ale naše cesty rozdělily. Nemá moc smyslu to pořád rozebírat, už se kolem toho namluvilo dost a dost, ale zkrátka jsme budoucnost Plastic People viděli – především já a Mejla – každý jinak. Vlastně jsme se tehdy rozešli ve zlém. Nicméně jsme se v půli devadesátých let smířili, vždyť to byl vlastně vítězný příběh a nemělo moc smyslu si něco vyčítat a obnovili jsme kapelu v původní podobě. Tedy s Mejlou, Pepou, Jirkou, Vráťou a mnou. A vyrazili do světa.
Jak na to období vzpomínáš? Zážitků máš asi hodně…
No jéjej. To tedy bylo dobrodružství, někdy hodně napínavé a na hraně s estébáky v patách, přesto jsme se často a hodně chechtali. A jak říkával Egon Bondy, vypili jsme přitom bazény... Samozřejmě na to vzpomínám s láskou, měli jsme se zkrátka rádi. A pak ta hudba, zkrátka „magické noci počal čas…“
Rozhovor pro Hudební přátelské okénko aneb Rozhovor z okénka (121. díl) 5. února 2024 vedl Zdenek Belohlávek.
