Val. Meziříčí - Program Valašského špalíčku je opět poctou hudbě big beatové dekády a významným projektům 70. let. Někteří muzikanti v třídenním maratonu meziříčského Folk blues beat festivalu vystoupí dvakrát i třikrát, někdy třeba jen v účelově obnovených sestavách pro pamětníky, případně v programech, věnovaných konkrétnímu dílu, které prověřila historie.
Jedním z témat Valašského špalíčku je český jazz a jazzrock, reprezentovaný pianistou Emilem Viklickým, houslistou Janem Hrubým, kytaristy Lubošem Andrštem a letošním jubilantem Milanem Kašubou, který 30. dubna oslavil osmdesátku, i kontrabasistou Vincencem Kummerem, jazzovému publiku známým ze spolupráce s Jiřím Stivínem, Karlem Velebným, Rudolfem Daškem, Vlastou Průchovou, Lacem Deczim a nakonec také orchestrem Ládi Štaidla, s nímž deset let doprável Karla Gotta, odkud v roce 1981 už byla cesta jen do švýcarského exilu. Důležitou položku tohoto programu pak tvoří personálně provázané a hudebně spřízněné jazzrockové kapely Jazz Q Martina Kratochvíla a Impuls s kytaristou Zdeňkem Fišerem.
V historii českého jazzu a rocku má značka Jazz Q mimořádné postavení. Skupinu, původně s názvem Jazz Q Praha, založili flétnista a saxofonista Jiří Stivín s klavíristou Martinem Kratochvílem už v roce 1964, ale v bigbeatové dekádě ji monopolní Supraphon ignoroval. Přestože skupina koncertovala po celé Evropě a cestou sbírala různá ocenění, v tehdejším Československu žádnou desku nevydala.
Kapela ovlivněná freejazzem a dalšími výstřednostmi radikálních jazzových proudů, s oblibou frekventující třeba skladby Ornetta Colemana, nakonec do gramofonového průmyslu vstoupila až v roce 1970 formou hudebního dobrodružství s názvem Coniunctio; společným dílem Jazz Q a rockové skupiny Blue Effect s kytarovým improvizátorem Radimem Hladíkem. Co však bylo pro Blue Effect jen zajímavým intermezzem, v případě Jazz Q signalizovalo tvůrčí rozpory uvnitř souboru, které záhy vedly k odchodu Jiřího Stivína.
Nový Jazz Q vznikl na podzim 1970 a jeho další vývoj měl už pod kontrolou výhradně Martin Kratochvíl. Ten dobře odhadl měnící se situaci na hudební scéně, zamířil s kapelou k jazzrockové fúzi, v jisté fázi k blues a progresivnímu rocku, a v následujících letech na etiketě Supraphon vydal s Jazz Q šest alb, které odborníci zpravidla chválili a posluchači kupovali.
Jazz Q v Kratochvílově režii si přes řadu personálních změn udržel jasný směr a cíl i vyrovnanou tvůrčí kontinuitu. V roce 1973 vyšlo album Pozorovatelna s kytaristou Lubošem Andrštem a basistou Vladimírem Padrůňkem. Za bicími se v nahrávkách střídali bubeníci Michal Vrbovec a Vladimír Šírl. Následující deska Symbiosis vznikala od března do října 1973. Zaměření Jazz Q se posunulo od instrumentální fusion k širší hudební škále, pro ilustraci, někam mezi razantnější hard rock a Return To Forever Chicka Corey. Změnilo se i obsazení. Andršta vystřídal František Francl a s ním přišla anglická zpěvačka Joan Dugganová. „Rozchod s Lubošem proběhl v dobrém a ve zvuku Jazz Q to neznamenalo nějakou revoluci. Sháněli jsme jen nového kytaristu a nádavkem tak získali i zpěvačku, protože Franta a Joan tehdy byli manželé,“ vysvětluje Martin Kratochvíl.
Příklon k progresivnímu, tvrdšímu rocku a elektrickému blues v první polovině 70. let s originálně přemýšlejícím kytaristou Franclem a stylově zpívající Dugganovou, je patrný také z archivních nahrávek, jež v roce 1991producent Lev Pavluch zařadil na album Jazz Q 1974 – 75 Live. „Joan zpívala blues výborně, ale nebyl to jediný důvod, proč jsme se ještě víc přiblížili rocku,“ vzpomíná Kratochvíl. „Byla to taky doba největší perzekuce bigbítu, ale my jsme byli díky názvu Jazz Q ušetřeni rychlé likvidace. Oficiální místa tehdy jazz považovala za hudbu utlačovaného černého lidu. Vyplňovali jsme tedy určitou mezeru - po rocku pořád byla velká poptávka. I proto jsme se rozevřeli tak doširoka. Hráli jsme na koncertech hodně převzatých věcí – Petera Greena, Stevieho Wondera, blues, dokonce i jižanský rock.“
V roce 1975 Dugganová odešla, Jazz Q zamířil zpět k jazzovým inspiracím a začátkem roku 1976 byla natočena LP deska Elegie. Skladatelsky tu exceloval Kratochvíl, který po natočení alba strávil téměř rok v USA, kde získal stipendium na Berklee College of Music v Bostonu. Po návratu obnovil Jazz Q se zpěvákem Oskarem Petrem, ale v té sestavě vzniklo jen několik nahrávek, které vyšly na vinylových singlech. V jiných obdobích s Jazz Q zpívali také Mirka Křivánková, nebo Petr Flyn, příležitostně Jana Kratochvílová, Jana Koubková, dokonce i Petr Kalandra, Ondřej Hejma, či Michael Kocáb.
V linii navazující na Elegii během následujících let Jazz Q v různých sestavách nahrál další alba: v roce 1978 Zvěsti, kde opět hrál Andršt, o rok později Hodokvas, a tuto kapitolu historie Jazz Q ukončila v orwellovském roce 1984 deska Hvězdoň. Nějak se do této etapy vešly i vedlejsí projekty. Muzikanti z Jazz Q nahrávali Kratochvílovu filmovou hudbu a také album Paprsky s Helenou Vondráčkovou (1978), kde hostoval také C& K Vocal.
Už řadu let je Jazz Q znovu aktivní. Kratochvíl koncertuje s parťáky ze starých časů, s kytaristou a nyní i zpěvákem Zdeňkem Fišerem a baskytaristou Přemyslem Fauknerem, občas s nimi zpívá také Oskar Petr; jen bubeník Filip Jeníček je tu nováčkem. Po letech se Jazz Q vrátil i do studia, v roce 2014 vydal album Znovu a o tři roky později následovala další deska s názvem Talisman. Nejsou to hledačské projekty určující nové trendy, ale v obou případech jde o kolekce dobře napsaných a poctivě zahraných skladeb.
V současné sestavě skupiny Impuls hrají původní členové, dnes jazzové a jazzrockové legendy, kytarista Zdeněk Fišer, Pavel Kostiuk na klávesy a bubeník Jaromír Helešic. K nim se přidal ostřílený muzikant, baskytarista Přemysl Faukner. V prvních kapitolách historie Impulsu se však vrátíme až do první poloviny 70. let. Na podzim 1973 se hudebníci z kapely Jazz Nova, Pavel Kostiuk a Zdeněk Fišer, sešli na spřízněném hudebním názoru s trumpetistou Michalem Gerou, přidal se bubeník Jaromír Helešic a kapela Impuls byla na světě. Problém měli jen s hráči na baskytaru či kontrabas, než přišel František Uhlíř, který s praxí v SHQ Karla Velebného do sestavy skvěle zapadl. To už ale měli v kapse zlatou plaketu z Národního jazzového festivalu v Mladé Boleslavi a díky spolupráci s rozhlasovým redaktorem Mojmírem Smékalem řadu nahrávek v archivu Čs. rozhlasu. Znali je i návštěvníci Pražských jazzových dnů, kde od jara 1975 pravidelně vystupovali. Přesto se k posluchačům Impulsu, mimo rozhlasové vysílání, nakonec dostalo pouze pár nahrávek rozesetých na samplerech z Jazzrockových dílen, v drážkách vinylového EP z edice Mini jazz klub Pantonu a na jednom profilovém albu z roku 1977, za nímž měly následovat další desky, ale nenásledovaly. Hudební sny inspirované Davisovým albem Bitches Brew z roku 1969 a muzikanty z té davisovské školy, Coreou, Hancockem, či Zawinulem, se zkrátka rozplynuly v realitě 70. let. Také na reedici si toto pozoruhodné album počkat déle než třicet let. Až v roce 2008 kolekci pro vydání na značce Indies Happy Trails připravil a souvisejícími nahrávkami doplnil hudební novinář Jaroslav Riedel. A je na místě říci, že původní album i přidané nahrávky Impulsu ze 70. let prošly sítem času bez ztráty jediného bodu.
Karel Prokeš
