Zlínský kraj – V sobotu 24. února měla ve Velkém sále Městského divadla Zlín českou premiéru inscenace Utánképzés ittas vezetőknek aneb Rekondiční terapie pro opilé řidiče. Autorem této korektně nekorektní komedie je maďarský autor János Háy, pro zlínské divadlo titul objevil a nastudoval režisér Petr Štindl.
Jsi známý tím, že se orientuješ na nové texty. Jak jsi objevil Rekondiční terapii?
Nové texty mne primárně zajímají, rád je inscenuji, a když už nejsou doma, když už dobří autoři nepíšou pro divadlo, ale třeba pro film či se věnují literatuře, obracím se do zahraničí. Většina dramaturgů v českých divadlech se zaměřuje hlavně na anglosaskou či německy mluvící oblast, tak mne napadlo podívat se jinam. A zjistil jsem, že UTÁNKÉPZÉS ITTAS VEZETŐKNEK se hraje v několika maďarských divadlech. Vyhledal jsem si téma hry, přečetl velmi hrubé překlady recenzí a na základě toho jsme oslovili paní Deákovou, překladatelku, aby hru pročetla a dala nám zpětnou vazbu. A já naznal, že by to mohlo rezonovat i u nás, protože na stole je návrh poslanců Stanislava Blahy, Ondřeje Lochmana, Jiřího Slavíka a dalších na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě, a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Neboli – rehabilitační terapeutické kurzy pro rizikové řidiče jsou za dveřmi.
Je téma alkoholu za volantem pro tebe nějak důležité?
Tématem není alkohol za volantem, ale důsledky tohoto přečinu, tedy jak se k tomu staví jednotliví hrdinové hry. A jestli takové kurzy dosud neexistují, mohou mít smysl. Pokud nejde opět jen o nějaké formální nařízení. Myslím, že o tomhle autor mluví. A je-li pro mne důležité? No, každý máme nějakou zkušenost. Je to jistě téma ve společnosti rezonující, protože těch historek, co jsme se během zkoušení dozvěděli, je spousta. A když nekončí tragicky, často jsou i vtipné.
A není to téma příliš vážné na komedii?
Není. Lidské jednání v nejrůznějších situacích má v sobě vždy vážnost i komičnost, jsou to neoddělitelné podoby bytí. A pak, ten neodolatelný název v originále… Hned jsem mu propadl. Bohužel při překladu došlo k tomu, že jsme text museli převést do českých reálií, čímž se smysl toho maďarského nápisu trošku oslabil. Ale na plakátech se vyjímá skvěle. A naučil jsem se ho vyslovovat. Myslím jako jediný.
Jedenáct herců je na jevišti téměř permanentně. Je takové zkoušení v něčem specifické?
Je. Ale zase to není pro mne žádná zcela nová situace. Už jsem se s tímto druhem zkoušení setkal. Je to někdy trošku víc náročné na nervy, když je tam jedenáct lidí, kteří něco neustále řeší. Ale jde to. Počítám, že učitelé jsou na tom podobně. Záleží, jak moc je třída zlobivá. Nebo jaký respekt si zjednají. Tak je to i u nás.
Do Zlína se vracíš pravidelně. Je něco speciálního, co tě na zlínském divadle či souboru přitahuje?
Dovolím si doufat, že zde v divadle mám známé, dobré známé a snad i přátele. Tak hlavně proto.
Autorka rozhovoru: Katarína Kašpárková Koišová
Zlin.cz
