Zlínský kraj - V pátek 28. července o poledni začala a ve čtvrtek 3. srpna odpoledne skončila předjubilejní Letní filmová škola 2023. Nabídka sto osmdesáti filmů, pětatřiceti projekcí ve víru virtuální reality, třiadevadesáti odborných programů, osmašedesáti doprovodných akcí a desítky akcí v rámci Industry programu filmové a audiovizuální výchovy v gesci českých i zahraničních hostů z řad učitelů a lektorů volnočasových aktivit, přilákala do Uherského Hradiště několik tisíc milovníků pohyblivých obrázků z řad studentské mládeže i pamětníků zlatých časů „nové vlny“ tuzemského filmu.
Dlouholetí harcovníci labyrintem kinosálů ve slovácké metropoli a luštitelé programů Filmovky museli hned zkraje upustit od dopředu vykoumané strategie, určující, co jest třeba vidět, stihnout, navštívit, nenechat si ujít. Především baťůžkáři, nejmladší účastníci festivalu, o zahajovacím víkendu vzali Filmovku útokem, ta je přivítala s otevřenou náručí, do pondělí bylo vyprodáno a Srdce Slovácka tepalo vzrušením.
Těžko říci, v jakém poměru tu stála čísla, tedy součet využitelných sedadel v promítacích sálech, proti počtu akreditovaných účastníků. Už napohled bylo zřejmé, že to příliš nesedí. Když v sobotu absolventi Lekce filmu podle režiséra Rajka Grliće, charismatického rodáka z chorvatského Zagrebu, dorazili z Klubu kultury ke kinu Hvězda na slavnostní zahájení přehlídky s projekcí napjatě očekávané koprodukční (ČR, SK, PL, RS) novinky Bod obnovy, bylo jasné, že zabojovat o sedadlo v sále s téměř dvouhodinovým předstihem nestačí. Služba bedlivě střežila vchod a od něj, když si dovolíme jistou míru poetické fabulace, „…fronta vedla cik-cak za hory, a potom dál, až někam k horizontu…“, jak si to kdysi v textu písně Dvacet deka duše vyfantazíroval Jiří Dědeček, písničkářský klasik, letošní sedmdesátník, jehož šansony a odrhovačky příjemně drásaly uši účastníků Filmovky o tři dny později. Naopak, písně o víc než generaci mladší Lucie Redlové, která do Hradiště dorazila z Valmezu, pro změnu duše posluchačů spíš hladily. Kapela Sto zvířat, i po třiatřiceti letech jim to pořád hezky šlape, už pak na Masarykově náměstí svá rozjásaná skáčka a rocksteady s kořením swingu i reggae vypalovala jen k tanečnímu reji. Ale kdo by odolal, když jinak celé dny a dlouhé večery jen hledá vhodnou polohu na sedadlech kinosálů.
Člověk si tu holt musel umět svůj program pohotově vybrat a dle možností si ho pohodově užít. Když ne na vytipovaném filmu, tak třeba v diskusi se spřízněnou duší nad sklenkou Sylvánu s ledem v zahrádce naproti kostelu na Masarykově náměstí. Ostatně, kdo chtěl potkat přátele a známé, nemusel běhat po městě. Stačilo zde usednout pod slunečník a počkat. Co chvíli se tu někdo zastavil, nebo aspoň šel kolem.
Hektický začátek tedy bublal vzrušením a emocemi, ale do jisté míry situaci letos zklidnilo počasí. Tropická vedra, na něž si tu filmoví fanoušci v minulých letech zvykli, tentokrát ustoupila ve středoevropském prostoru obvyklým teplotám a srážkoměry při nedělní Lekci filmu podle Ivana Trojana zaznamenaly v Srdci Slovácka učebnicový příklad přívalového deště. Ten diváky postávající na trávníku kolem stanu časopisu Respekt, v němž probíhalo setkání s hvězdou českého divadla i filmu, zatlačil až na pódium k nohám slavného herce, neb jinde už nebylo místo. V natlakovaném prostoru to nakonec vytvořilo milou a vstřícnou atmosféru, provazy deště však bušily do střechy stanu tak silně, že Trojan musel do mikrofonu křičet, aby ho bylo slyšet.
Ivan Trojan, který se ve filmu vlastně prosadil docela pozdě, v pětatřiceti letech ho režisér Ondříček obsadil ve snímku Samotáři do role podivínského chirurga, si z Uherského Hradiště odvezl výroční cenu Asociace českých filmových klubů za ojedinělou hereckou všestrannost a dlouhou řadu pozoruhodných hereckých výkonů, v nichž se nebojí odhalovat i extrémní polohy lidské povahy. „Dostávám tohle ocenění od lidí, kteří filmu rozumí a dýchají pro něj. Děkuju všem divákům za podporu, kterou od nich cítím a děkuji též Dejvickému divadlu, kterému jsem vděčný za to, kde jsem,“ řekl herec při ceremoniálu účastníkům Filmovky ve zcela naplněném sále kina Hvězda.
Režisér Rajko Grlić převzal Výroční cenu za propojení s českým filmovým prostředím během studií na FAMU, která ukončil v roce 1970. AČFK ocenila široký záběr režisérovy tvorby a rozmanitost jeho filmografie, která prostřednictvím tragikomedií i dramat dovedně analyzuje specifika života v jugoslávském prostoru.
Další z oceněných osobností byl filipínský režisér Lav Diaz. Výroční cenu AČFK získal za absolutní výjimečnost v rámci současného uměleckého filmu a za solitérní a hluboce originální filmy zkoumající minulost i současnost rodných Filipín prostřednictvím extrémně dlouhých stopáží simulujících pomalé plynutí času. „Není mým záměrem točit dlouhé filmy. Zároveň to taky není ten takzvaný hollywoodský standard, kde je v pořádku dvouhodinovka orientovaná na trh. Já se chci na rozdíl od nich držet vlastních představ,“ prohlásil experimentující režisér.
„Děkuji filmovým klubům v Česku i na Slovensku, jejichž práce si velmi vážím,“ řekl při udílení Výroční ceny AČFK další laureát, slovenský režisér Miloslav Luther. „Myslím si a vnímám to tak, že toto ocenění z mých filmů dělá filmy nadčasové, a to je pro mě nejvyšší pocta,“ uvedl Luther.
Asociace nezapomíná ani na méně viditelnou, ale důležitou práci jejích členů v regionech. Záslužnou činnost aktivistů z různých měst a míst pravidelně oceňuje právě na Letní filmové škole. Za dlouholetou práci pro Filmový klub v Pardubicích si z Hradiště odvezli výroční ceny Jitka Donátová a Roman Marčák, které jim byly uděleny z rukou hejtmana Zlínského kraje Radima Holiše. „Část ceny patří těm, co pardubický klub v roce 1963 zakládali a dnes už tu bohužel nejsou,“ řekl Marčák. „Jsem nadšená, tohle je pro mě klubový Oscar,“ glosovala ocenění Donátová.
Mezi hosty letošní Filmovky se objevila ještě řada dalších osobností. Mezi nimi také chilský režisér a scénárista Fernando Guzzoni. Ve středu dopoledne přiblížil návštěvníkům Filmovky zákulisí vzniku svých filmů i svého života. Během lekce filmu v Malém sále Klubu Kultury mluvil o své první inspiraci, přesunu z dokumentární tvorby na dramatickou a přednesl několik informací o plánovaném novém snímku. V programu přehlídky mimo jiné zaujal dramatickým snímkem Blanquita. Zde se jedná o osmnáctiletou dívku, titulní postavu filmu, jehož příběh vychází ze skutečných událostí. Blanquita je středem pozornosti úřadů i veřejnosti vinou skandálu, který vyvolalo sexuální napadení hrdinky příběhu, v němž k hlavním podezřelým patří mocní podnikatelé i vysoce postavení politici.
Jose Arroyo, původem španělský filmový vědec, je docentem na britské University of Warwick. Na Filmovce v cyklu Filmové sekce komplexně představil dílo Pedra Almódovara, v jehož filmech vedle jiných osobností opakovaně účinkoval také legendární Antonio Banderas. V Almódovarových snímcích ztvárnil pološíleného plastického chirurga, zoufale zamilovaného mladíka i stárnoucího režiséra.
Filmové sekce připomněly také dílo Howarda Hawkse, namátkou uveďme snímky Muži mají radši blondýnky, Zjizvená tvář nebo film Mít a nemít, příběh z Karibiku v kulisách druhé světové války dle předlohy Hawksova přítele Ernesta Hemingwaye, v němž hlavní postavu ztvárnil charismatický Humphrey Bogard, či významného scenáristy českého filmu Jana Procházky. Z jeho tvorby připomeňme klasické filmy Ucho, Kočár do Vídně, Páni kluci a zvlášť Noc nevěsty, dramatický příběh z kraje padesátých let, zachycující období násilné kolektivizace, jenž patří k nejpůsobivějším dílům Jana Procházky a Karla Kachyni. A mimo výše zmíněné, cyklus Filmové sekce divákům nabídl i lekci italského neorealismu.
Není v silách, ani časových možnostech návštěvníka, sledovat vše, co Filmovka nabízí. Jde spíš o to, aby si frekventant téhle školy v praxi z košaté nabídky vybral, kudy se bude programem přehlídky ubírat. Může v pohodě klouzat uličkou zábavných filmů, příkladem buď Barbie, úspěšná společensky odpovědná spotřební komedie pro masy, prodírat se nástrahami psychologických dramat, těšit se příjemností besed s hvězdami formátu Ivana Trojana, nebo odbočit z hlavní ulice filmové zábavy k důležitým, burcujícím tématům. Jednoznačně k nim patřila diskuse O Rusku a Ukrajině s ukrajinistkou Lenkou Víchovou, rusistou Alexandrem Jeništou a zpravodajem Českého rozhlasu, valašskomeziříčským rodákem Martinem Dorazínem. Kolem něj se po celou dobu jeho pobytu na Filmovce točil filmový štáb, který ho při zmíněném pořadu snímal dvěma kamerami v detailech i celku, byť jen pozorně naslouchal, o čem hovoří jeho kolegové. Pro nezasvěcené pozorovatele to vypadalo trochu komicky, tyhle tanečky však byly nutnou součástí natáčení filmového dokumentu Válečný zpravodaj, který Martina Dorazína a jeho nebezpečnou zpravodajskou práci představí návštěvníkům Mezinárodního festivalu Karlovy Vary 2024.
V sekci LFŠ uvádí, vyhrála španělská tragikomedie Mamacruz o pozdním sexuálním probuzení. Asociace českých filmových klubů tento snímek uvede do kinodistribuce v lednu příštího roku. A ozvěny 49. Letní filmové školy proběhnou v pražském kině Aero už od 25. do 28. srpna. Na programu bude série filmů Leopardí žena, White Plastic Sky, Sudá a lichá, Dotek zenu a Mluv s ní, jimž nadšení diváci tleskali v Hradišti.
„Mám velkou radost, že na Letní filmovou školu přijelo opět velké množství návštěvníků, že se do festivalového dění zapojilo mnoho obyvatel města a regionu a že všichni společně vytvořili skvělou atmosféru,“ chválila své spolupracovníky ředitelka Letní filmové školy Radana Korená. „Pro nás organizátory je to největší poděkování za naši celoroční práci. Jsem přesvědčená o tom, že Filmovka letos definitivně dokázala, že je stabilní a oblíbenou akcí, a moc se těším na 50. ročník, který bude jistě výjimečný,“ řekla Korená ve středu večer při oficiálním ukončení Filmovky. To ale diváky ještě čekala pěkná řádka filmových projekcí.
Byla tu řada možností, čím se s předjubilejním ročníkem rozloučit. Pokud návštěvník hradišťského festivalu ve čtvrtek 3. srpna ráno zvolil Kachyňův snímek z roku 1970 Už zase skáču přes kaluže podle literární předlohy, autobiografického příběhu australského spisovatele Alana Marshalla, byla to dobrá volba. Jestli toto Kachyňovo úhledné dílo řadíte do kategorie „dětský film“, je to u nás v té škatulce jednoznačně nejlepší dílo. Ale jest otázkou, zda tento silný příběh dětského hrdiny s dvanáctiletým Vladimírem dlouhým v hlavní roli, je opravdu „jen“ dětským filmem…
Scénář filmu podle Marshalla napsal Jan Procházka, v 50. letech funkcionář svazu mládeže i Komunistické strany Československa, 60. letech z náhody dokonce poradce prezidenta Antonína Novotného. Od roku 1959 byl dramaturgem, scénáristou a vedoucím významné tvůrčí skupiny Filmového studia Barrandov, spisovatelem, publicistou, publikujícím v denním tisku i časopisech, autorem a spoluautorem řady scénářů a námětů k filmům, které většinou režíroval Kachyňa. Od prvotního přitakávání tehdejšímu režimu se následně stal jeho nesmlouvavým kritikem a s nástupem Husákovy normalizace v době realizace filmu Už zase skáču přes kaluže, nekompromisně zakázaným umělcem. Autorství scénáře velmi úspěšného filmu tenkrát pokryl svým jménem Ota Hoffman, který tantiémy poctivě odevzdával rodině v té době již nežijícího Jana Procházky.
Opouštíte-li po hektickém týdnu Srdce Slovácka cestou kolem Smetanových sadů a ve zpětném zrcátku mizí v zeleni vzrostlých stromů centrum festivalu v okolí kina Hvězda, máte o čem přemýšlet. Najmě, když jste už třicet let pravidelným účastníkem filmového maratonu ve vydýchaných sálech i pod širým nebem v letních kinech, s bludištěm doprovodných akcí ve stanech. Když ten festival za ta léta znáte skrz naskrz s jeho vzlety i pády. Ředitelka Letní filmové školy Radana Kořená se v závěrečném rozhovoru zamýšlí nad tím, jak v příštím roce předejít dlouhým frontám před projekcemi, jak navýšit kapacitu promítacích sálů i míst k přespávání. Spřádá plány, jak důstojně oslavit půlstoletí festivalu, ale nic neprozrazuje. Tak zatím sice nevíme, zda se příští rok Filmovka prodlouží aspoň o jeden den a přiblíží se dřívějšímu formátu, ale datum zahájení 50. Letní filmové školy už známe - 26. července 2024.
Karel Prokeš
