Zlínský kraj - Na konci minulého roku předal hejtman Jiří Čunek Cenu PRO AMICIS MUSAE (Přátelům múz) za významný, dlouhodobý a podstatný přínos kulturnímu životu regionu vizovickému rodákovi, herci Bohuslavu Polívkovi. Cenu ve tvaru skleněné plastiky si Boleslav Polívka převzal v Jelínkově koštovně ve Vizovicích. Co pro něj cena znamená, jak přistupuje k hereckému umění, i na čem nyní pracuje, se v rozhovoru zeptala Helena Mráčková.

Pane Polívko, co pro Vás toto ocenění znamená?
Jsem dojat a potěšen. V poslední době slýchám hodně lichotek - jak říká můj kolega Milan Lasica, v životě člověka jsou období: dětství, mládí, dospělý věk a potom „vypadáš dobře“. A to je ten věk, kdy jsme i oceňováni, protože pomalu se loučíme a vždy se sluší tomu poutníkovi, který na této zemi prožil svůj čas, dát něco na památku. Já jsem rád, že to je tato krajská cena.

Jaký máte vztah k rodnému Valašsku a ke Zlínskému kraji?
Je to můj rodný kraj, patřím k němu a on patří k mému životu. Ten kraj mi dal tolik, že si to ani pořádně neumím srovnat v hlavě. To nejlépe ví Ten, který tady není, anebo je tam, kde my ani nevíme, kde to je. Mluvím o Bohu a o Bohu se má mluvit tak nějak potácivě. Jedna z nejdůležitějších lichotek, které jsem sklidil v poslední době, byla od mé dcerušky Mariánky, která říkala: „Tatínku, ale děti se mi smály, že mám starého otce“. Já jsem jí odvětil: „Ano, je starý, ale myslí mu to!“ (smích). Jsem inspirován tímto krajem a krásným dětstvím. Když jsem byl kluk, který touží po tom stát se divadelníkem, tak jsem si říkal, že budu pracovat v Divadle pracujících, bydlet ve Vizovicích a dojíždět. To se mi částečně splnilo, protože jsem dvakrát hostoval v nádherném zlínském divadle a jsem za to vděčný. A také svému tatínkovi: Když už bylo skoro jasné, že budu studovat JAMU, tak říkám: „Tati, co s tím jménem? Představ si, že budu hrát hlavní roli a teď na plakátech: POLÍVKA.“ A otec na to: „Bolečku, nech si to jméno, budeš mít reklamu na každém jídelním lístku.“

Proslavily Vás komediální role, a stejně tak excelujete ve vážných dramatických rolích. To není úplně běžné a zajímalo by mě, jestli na to máte nějaký grif, na to umění rozlišovat a dát postavě přesně to, co žádá?
Já mám pro každou roli nějakou svoji vnitřní předlohu. Třeba, když jsme dělali „U mě dobrý“, tak to byl můj starší bratr Jarin, který byl elegán a měl řidší vlasy. Tenkrát mi na hlavě vystřihávali všelijaké lysiny. Kdybych to hrál teď, tak už mi můžou nechat to, co mám. Tak tehdy jsem měl na mysli svého drahého, skoro o dvacet roků staršího bratra. Každá role má pro mě tu vnitřní předlohu, a tak si na tu postavu hraju – jako si děti hrají na policajta nebo na kovboje nebo na indiány. Mám tuhle metodu, tu jsem si vyvinul a docela se osvědčuje: nehrát někoho, ale hrát si NA někoho.

Je spousta bravurních herců, kteří umí dojmout pravdivostí svého projevu, jsou opravdu skvělí, ale těžko si je představit jako baviče rozdávající smích. Proč je komediální talent tak výjimečný a vzácný?
No, protože smysl pro humor je něco jako hudební sluch: někomu daný je a někomu ne. Někdo umí jenom nádherně humor konzumovat, a někdo ho umí vytvářet. Jako když někdo rád poslouchá muziku a není aktivním muzikantem, přesně muzice rozumí, dojímá ho a umí o ní mluvit, obohacuje ho, ale neskládá, ani nehraje na žádný nástroj.

Je to hřivna Bohem daná?
Ono by se to tak chtělo říct, ale je to moc odvážné.

Sám jste valašský král, takže máte zkušenosti s vládnutím. Myslíte si, že dobrý politik musí mít také určitý dar hereckého umění?
Já myslím, že by se měl umět reflektovat a k tomu právě humor patří. Měl by se vidět i z hlediska šaška. Každý politik, když to myslí vážně, by měl mít trochu i smyl pro humor a nebrat se tak vážně, jako to mnohokrát vidíme: Jsou tak zachmuření, ať mluví o čemkoliv, i o věcech nedůležitých, a nejsou schopni to zlehčit. Ti, kdo humor pěstují, jsou na tom podle mě aspoň o něco líp. Ale disciplína „politika“, to je něco, v čem se málokdo vyzná. Mrzí mě, že se politici hodně rekrutují z právníků: umí mluvit, ale velmi často je to prázdné a neopodstatněné. A není to oduševnělé.

Jak jste spokojený se stavem současné společnosti?
Je škoda, že mizí úsměv a že jsme tak tvrdě rozděleni jakýmisi hranami, místo abychom byli zakulaceni a uměli poslouchat jeden druhého, protože umět se poslouchat, to je asi to nejdůležitější, co nám bylo naděleno. Doufám, že to všechno dobře dopadne a že zvítězí úsměv nad zamračenými a agresivními lidmi a že diskuse zvítězí nad šarvátkami.

Vy jste tak oblíbený, že jste něco jako veřejný majetek nebo zkrátka někdo, k němuž mají lidí blízký až familiární vztah, nevadí Vám to?
Mě to vůbec nikdy nevadilo, protože lidé většinou přicházejí v dobrém a odcházejí s úsměvem. Neunavuje mě to, ani nenaštvává, i když někdy jsou situace (smích): „Bolku, ahóóój! Ještě hraješ?“ Já říkám: „No tak čas od času, příležitostně.“ A on se tak vážně zespodu na mě dívá a říká: „Už vás hodně pomřelo, co?“

Kdybyste si teď měl napsat hru na tělo, o čem by byla? Jaký příběh by nesla?
No teď zrovna dokončuji „Výsluní“. To je příběh herce, který má očividně poslední příležitost ještě se ukázat v tom nejlepším světle, jeho syn mu pomáhá, aby to dobře dopadlo. Pak to má ještě další a další peripetie a záhyby a překvapení, tak to nechci prozrazovat, ale na konci by to mělo být takové dojemné.
Mgr. Adéla Kousalová, tisková mluvčí Krajský úřad Zlínského kraje