Val. Meziříčí - Obavy z nákazy onemocnění COVID-19 určitým způsobem zasáhlo snad všechny z nás. Někoho více, někoho méně. Někdo si možnost onemocnění nepřipouštěl, někdo naopak až moc. Jaké to však je, když v nemocnici pracují ve zdravotnických profesích „první linie“ matka a syn, kteří i doma tráví společně svůj volný čas v období, kdy se slova respirátor, ústenka, ochranný štít či rukavice se skloňovala nepřetržitě snad ve všech celostátních médiích najednou.
To jsme zjišťovali v Nemocnici Valašské Meziříčí, která je členem skupiny AGEL, kde na interním příjmu pracuje všeobecná sestra Alena Furmánková a v podstatě jen přes chodbu naproti její syn, Adam Furmánek, který zastává funkci sanitáře chirurgické ambulance a centrálních operačních sálů.
„Na chirurgickou ambulanci jsem nastoupil v půli prosince roku 2019, kdy mě na možnost pracovat na této pracovní pozici upozornila máma,“ říká Adam ke svým začátkům na ambulanci, kdy o onemocnění COVID-19 ještě vůbec neslyšel, ani jej neznal. Následně po pár měsících však přišel zvrat a v médiích se čím dále více nové onemocnění pocházející z čínského Wuchanu objevovalo a přibližovalo k hranicím České republiky. „I přesto, že jsem neměl tak bohaté zkušenosti s pacienty, jsem se tohoto onemocnění nebál. Na ambulanci jsme měli k dispozici veškeré ochranné pracovní prostředky, které jsme od doby, co virus pronikl do naší země, preventivně při práci s pacienty používali,“ říká Adam o svých začátcích v době již „koronavirové“.
Jelikož pouze přes chodbu, která odděluje chirurgickou ambulanci a interní příjem, pracuje Adamova matka, zajímalo nás, jak tuto situaci řešili doma. „Téma nového viru jsme s mámou probírali často, dávala mi ze začátku rady, jak přistupovat k potenciálně infekčním pacientům, nicméně vše jsme oba zvládli i za pomoci ostatního personálu velice dobře,“ říká Adam a jeho matka Alena doplňuje: „Nepřipouštěla jsem si možnost nákazy, brala jsem to jako klasické onemocnění, které se postupem času vyléčí. Bylo to způsobeno i tím, že dlouhá léta pracuji na ambulanci, kde nás navštěvují pacienti, nebo jsou přivážení Rychlou záchrannou službou s obdobnými onemocněními, akorát již známými.“
A jak vnímala nutnost nosit pracovní ochranné prostředky paní Alena? “Roušky mi nevadily, ostatně jsem na to zvyklá ze svých směn, nicméně horší to bylo v oněch neprodyšných pláštěnkách a štítech. To samozřejmě práci jako takovou zhoršovalo, ale situace byla v tu dobu stejná v kterémkoliv jiném zdravotnickém zařízení. Snad mohu i za syna říci, že jsme situaci společně nepodceňovali, ale taktéž jsme se ji úzkostlivě nebáli.“
Jak vůbec personál rozeznával pacienty s příznaky, kteří přicházeli do budovy nemocnice k ošetření? „U vstupů do nemocnice byla triáž pacientů, kterou prováděli zaměstnanci nemocnice, takže pokud někdo již vykazoval známky a příznaky onemocnění, byl těmito našimi zaměstnanci přímo zaveden do expektační místnosti k dalšímu vyšetření a stěru,“ dodává k organizaci při triáži Alena Furmánková.
Jelikož však bylo nutno neohrozit či nenakazit personál ve službách, přistoupilo vedení nemocnice k rozdělení zaměstnanců na nejvíce ohrožených ambulancích a odděleních na pracovní týmy, které se po dobu pěti až šesti týdnů na pracovištích nepotkávaly. „Já osobně jsem byl v „modrém“ týmu a mé poznatky jsou takové, že veškerá spolupráce s mými kolegy na chirurgické ambulanci byla parádní,“ říká Adam a paní Alena doplňuje: „Měla jsem kolem sebe mladé lidi, se kterými jsem se za tu dobu velice lidsky sblížila a musím říci, že nenastal jediný problém. Spolupráce i s naší vrchní sestrou byla výtečná, vše organizovala, starala se, zkrátka ambulance klapala na jedničku, i když to pro ní osobně muselo být hodně náročné.“
A jak to vypadalo po směně doma? Nebáli se, zda náhodou jeden či druhý nepřinese onemocnění domů? „Ne, doma jsme se setkávali bez výraznějších změn, dodržovali jsme však zvýšený hygienický režim. Dezinfekce rukou, nošení roušek, zbytečně se neshlukovat s ostatními, zkrátka vše tak, jak bylo doporučováno,“ dodávají oba svorně dohromady.
„Pro mě osobně to byla velmi zajímavá první pracovní zkušenost. Oběma ambulancemi projde denně spousta pacientů a neustále s nimi pracujete, komunikujete, pomáháte, takže člověk nakonec nemá ani prostor to vnímat nějak více do hloubky. Cítil jsem se ale zde na chirurgické ambulanci opravdu bezpečně,“ dodává na závěr Adam. Jeho maminka paní Alena uzavírá téma koronaviru tím, že mediální síla tohoto onemocnění byla obrovská, denně nespočetně v televizi, nebo novinách: „Myslím, že by si zasloužila pozornost i jiná onemocnění, ale rozumím tomu, že téma COVID-19 bylo nové, hojně diskutované a pevně věřím, že v takové síle a množství se snad již u nás v budoucnu takto neobjeví. Nezbývá než doufat.“
Mgr. Radka Miloševská, tisková mluvčí Nemocnice Valašské Meziříčí
Situaci jsme nepodceňovali, ale také jsme se úzkostlivě nebáli, říkají zdravotníci z Nemocnice Valašské Meziříčí